Často se ptáme, jak kdo měří a vyhodnocuje produktivitu výroby.
Jeden vedoucí výroby z lisovny plastů říká: „My víme, jak plníme normy.“ Chceme mu vysvětlit, že norma nefunguje jako motivace pro vyšší produktivitu a pokračujeme: „A to opravdu všichni plní normu? To tam nemáte nikoho výrazně pod nebo nad?“
„Ale, to víte, že máme,“ odvětí radostně onen pán. „Máme jednoho takového, který plní na 150 procent. Ale to není problém té normy. To ten pracovník je takový zručný!“
Vedoucí výroby se nenechal přesvědčit ani v další diskusi. Zkrátka typický zastánce přístupu „takhle se to přece dělalo vždycky“. Jenže zvyšování efektivity vyžaduje jiné uvažování.
Když takto zvládá jeden pracovník, proč ne všichni?
Jaký je skutečný potenciál naší výroby?
Pokud by tento „výjimečný“ pracovník dělal na (nedosažitelných) 100 %, pak je norma nastavena na 67 % potenciálu.
Dobrý signál pro zvýšení ostražitosti je vždy, když je něco nad 100 %. Fyzikální zákony obelhat nelze.